Lékaři dávají dítěti rok. Pardubické divadlo uvedlo hru o genetické poruše

Lékaři dávají dítěti rok. Pardubické divadlo uvedlo hru o genetické poruše; Zdroj foto: ČTK

„Pomocí rytmizovaných veršů opisuje vývoj novorozence, který trpí trisomií. Lékaři mu dávají pouze rok života, rodiče přesto chtějí všechno zvládnout. Liduprázdný kanadský ostrov, kam se odstěhují, ovšem donutí mladý pár přehodnotit vlastní život a vyrovnat se s realitou, kterou doposud přehlížel,“ přibližuje děj dramaturgyně Anna Hlaváčková.

Titul měl v Německu premiéru roku 2016. Pardubické divadlo ho chtělo uvést dříve, kvůli koronavirové pandemii jej ale odkládalo. Ve scénickém čtení diváci zhlédli Petru Janečkovou, Jindru Janouškovou, Ludmilu Mecerodovou a Karolínu Šafránkovou.

Text v českém překladu Zuzany Augustové před čtyřmi roky vydal Spolek přátel Psího vína. Tehdy jej v Eliadově knihovně pražského Divadla Na zábradlí uvedlo Studio Rote v režii Ondřeje Škrabala, akce byla součástí Pražského divadelního festivalu německého jazyka.

Wolfram Höll se narodil roku 1986 v Lipsku jako syn levicové političky Barbary Höll, studoval tvůrčí psaní a divadlo. Za My jsme tři i svou prvotinu z roku 2014 nazvanou A pak získal Müllheimskou cenu, která je každoročně udílena nejlepší německojazyčné jevištní novince. Píše a režíruje divadelní i rozhlasové hry typické svou specifickou dramatickou strukturou i formou.

Někdy bývá přirovnáván k již nežijícímu Rakušanovi Ernstu Jandlovi. „Höllova poetika je ze současných německy píšících dramatiků zřejmě formálně nejradikálnější, stylizací svých textů se nejvíce přibližuje lyrice, a to především experimentální poezii,“ objasňuje překladatelka Zuzana Augustová, která je držitelkou Ceny Josefa Jungmanna a pracovala na textech Thomase Bernharda či Elfriede Jelinek.

Východočeské divadlo Pardubice divákům již 13 sezon nabízí cyklus scénických čtení zvaný Inprojekty. Světové dramatické novinky inscenuje v komorním prostoru Malé scény ve dvoře. Dle mluvčího scény Radka Smetany projekty vznikají během pouhých čtyř zkoušek. „Výsledně se blíží plnohodnotnému inscenačnímu tvaru s jediným rozdílem, že herci hrají situace v prostoru s textem v ruce,“ dodává Smetana.


Pokračovat ve čtení